referáty

Žahavci (Cnidaria) jsou vodní, převážně mořští, bezobratlí. Jejich tělní stavba je poměrně jednoduchá s radiální souměrností. Tělo může dosahovat velikostí od několika milimetrů po 2 m. Je tvořeno tkáněmi odvozenými z ektodermu (epidermis) a entodermu (gastrodermis). Rosolovitá vrstva ležící mezi nimi je označována jako mezoglea. V mezoglee se mohou vyskytovat i buňky. Jedním z významných společných znaků jsou žahavé buňky několika typů (cnidocyty). Žahavci dokonce mají i jednoduchou nervovou soustavu a mnozí se dovedou pohybovat pomocí buněk, které fungují jako primitivní svaly. Mají slepou trávicí dutinu (láčku), která může být i velmi členitá.

Jsou převážně dravci. Potravou žahavců je plankton a nekton, výjimečně je prokázána i filtrace fytoplanktonu. Velcí medúzovci a korálnatci jsou schopni ulovit i větší kořist, např. i ryby. U korálnatců a některých medúzovců je vyvinuta symbióza s jednobuněčnými řasami (zooxantelami). K lovu využívané toxiny produkované žahavými buňkami mohou citelně poranit, případně usmrtit i člověka.

 Stavba těla

Ektoderm tvoří povrch těla a obsahuje několik druhů buněk:

• buňky svalového epitelu s myofibrilami
• žahavé buňky (cnidocyty, nematocysty) - vznikají z epiteliálních buněk
  • penetranty - obsahují organelu (nematocysta) se spirálně stočeným dutým vláknem a cytotoxiny, které vstříknou do kořisti
  • glutinanty - obsahují lepkavý sekret
  • volventy - obsahují organelu (nematocysta) se spirálně stočeným dutým vláknem kterým mechanicky omezují pohyb kořisti
  • cnidoblasty - náhradní žahavé buňky, které nahrazují staré (všechny žahavé buňky jsou na jedno použití)
• smyslové buňky

Entoderm vystýlá láčku a plní trávicí funkci

• bičíkaté buňky sloužící k příjmu potravy
• sekreční buňky - vylučují trávicí enzymy
• buňky svalového epitelu - jsou kolmo ke stejným buňkám ektodermu, velmi rozvinutá u medúz
• bazální buňky - náhradní

Mezoglea - její tloušťka je velmi variabilní, nejtenčí je u nezmarů a nejsilnější u medúz a vyskytují se v ní nervové buňky, které bývají v těsném kontaktu s buňkami smyslovými. Této nervové soustavě se říká rozptýlená (difuzní), bývá někdy lehce zhuštěná ve věnci u chapadel kolem ústního otvoru a v prstenci na klobouku medúzy

Někteří žahavci si tvoří oporný skelet, u korálnatců a některých polypovců, je tvořen uhličitanem vápenatým. Schránky těchto živočichů tvoří i mohutné mořské útesy.

  Rozmnožování

Rozmnožování žahavců se u různých skupin trochu liší, ale vždy vychází ze základního rozmnožovacího cyklu:

plovoucí stádium je medúza, která má pohlavní orgány - pohlavním rozmnožováním vznikne larva (planula), která přisedne a vyroste v polypa, ten se nepohlavně pučením dále množí a vznikají buď další polypi, nebo medúzy (procesem zvaným strobilace).

Jednotlivá stádia však mohou být i úplně potlačena.

  Rozšíření

Žahavci jsou převážně mořští živočichové, jen malá část jich pronikla do sladkých vod. Jsou početně zastoupeni od mělkého litorálu do velkých hloubek, s maximálním rozšířením v mělkých a teplých vodách tropického pásu. V malé míře jsou drobní a většinou solitérně žijící polypovci zastoupeni i v brakických a sladkých vodách. Útesotvorní koráli mají velký význam jako horninotvorná skupina živočichů.

Fylogeneze

Bazální skupinou žahavců jsou pravděpodobně korálnatci (Anthozoa), přestože se ještě nedávno (před molekulárními studiemi) soudilo, že jsou naopak skupinou nejodvozenější. Zbytek žahavců tvoří skupinu Medusozoa. Problematický parazitický nezmar jeseteří (Polypodium hydriforme) dříve řazený do třídy polypovci (buď do řádu hydromedúz nebo k nezmarům Hydrina) není vůbec žahavec, nýbrž zástupce zvláštní skupiny kaviárovek (Polypodiozoa), která je možná sesterskou skupinou výtrusenek (Myxozoa). Medusozoa se dělí na čtyři skupiny, jejichž vzájemné vztahy zatím nejsou jasné.

  Systém

  Nebezpečné žahavé druhy

Žahavci loví kořist pomocí žahavých buněk, tzv. knidoblastů. V podstatě mají všichni žahavci žahavé buňky, ale jejich účinky se s každým druhem liší a pouze některé druhy mohou být nebezpečné člověku. Příznaky požahání mohou být od slabého pálení přes vřídky až po rozpad kůže, zvracení, dušnost a zástavu srdce (hlavně u čtyřhranek). Jako terapie se doporučuje na lokální požahání nalít slabý roztok čpavku nebo alkoholu. Při celkové otravě pak protišoková opatření a urychlený převoz k lékaři.

  Polypovci

Většina polypovců není člověku nebezpečná. Jedinou výjimkou je rod Millepora, který ale žije pouze v tropických mořích. Vytváří pevnou vápenitou kostru, která může být až 0,5m vysoká.

  Trubýši

Někteří trubýši vytváří plynový vak, kterým je pak kolonie unášena na hladině. Další jedinci vytvářejí dlouhá žahavá vlákna, která mohou koupajícího člověka omotat a požahat na velké části povrchu těla. Nejhojnější jsou v tropických a teplých evropských mořích. Patří k nim někdy až 120-centimetrová měchýřovka portugalská (Physalia Physalis) a metr dlouhé kolonie Halystema rubra. Měchýřovka vznášivá dorůstá do velikosti jen 20 cm. Její tělo je načervenalé a vrchol měchýře bývá výrazně karmínově červený. Mají malé zvonce, které pulsují a napomáhají tak plavání.

Medúzovci

Nejsou tak nebezpečné jako čtyřhranky, ale přesto dotyk některých druhů není vůbec příjemný. Na západním pobřeží USA je populární tzv. mořská kopřiva. Pod tímto názvem se skrývá Crysaora quinquecirha.

Čtyřhranky

Čtyřhranky patří mezi nejnebezpečnější žahavce. V oblastech, kde je hlášen výskyt nebezpečných druhů, by se člověk neměl koupat bez obleku. Neměl by sahat bez rukavic ani na nic, co čtyřhranku připomíná. Nejznámějším druhem,který žije při pobřeží Austrálie, je Chironex Fleckeri.

Šestičetní

Šestičetní mají ramena v násobcích 6 (většinou). Mají jich nejméně 12. Sem patří sasanky, sasankám podobné organismy a korály. Korály sice také žahají, ale hlavní nebezpečí je u nich spíše v pořezání. Sasanky jsou v podstatě nepříjemné všechny. Ve Středozemním moři je silně žahavá Alicia mirabilis. Měří až 40 cm. Má žlutavou barvu. Její průsvitné tělo a ramena jsou pokryty bradavicemi, které nepříjemně žahají.