referáty

Cykasy (Cycadopsida) tvoří souhrnnou třídu pro všechny cykasy – chráněné nahosemenné rostliny z oddělení cykasorosty (Cycadophyta). V současnosti je popsáno nejméně 303 druhů^[1] těchto rostlin, které patří mezi nejstarší živé organismy na světě. Cykasy kdysi dominovaly v rostlinné říši podobně jako dinosauři v živočišné a spolu s nimi také většina vyhynula na konci druhohor.^[2] Vyznačují se řadou archaických rysů, a jsou proto považovány za živoucí fosílie.^[3] Cykasy mohou žít velmi dlouho. Délka života některých starých jedinců v Asii se odhaduje až na 1100 let^[4][5] a je pravděpodobné, že mohou žít i podstatně déle.^[6]

Cykasy se na první pohled podobají podsaditým palmám, se kterými ovšem nemají nic společného. Jako nahosemenné mají blíže k jehličnanům. Blíže než k palmám mají i ke kapradinám, od kterých se odlišují i rozmnožováním semeny ze šištic. Cykasy vytvářejí největší šišky na světě.^[7]

Cykasy se díky atraktivnímu vzhledu, vzácnosti i vysoké ceně staly kultovní rostlinou a předmětem zájmu sběratelů.

Taxonomie

Z dnes rostoucích cykasů je známo nejméně 303 druhů, z nichž řada byla popsána poměrně nedávno a proces jejich klasifikace dále pokračuje. Od devadesátých let dvacátého století tak přibyla více než stovka nově uznaných druhů. Žijící cykasy se dělí na jediný řád cykasotvaré a jedenáct rodů ve třech čeledích:

1. Cykasovité (Cycadaceae) mají na lístcích středovou žílou a chybí jim boční žilky;
2. Stangeriovité (Stangeriaceae) mají středovou žílu a na ní kolmé boční žilky;
3. Kejákovité (Zamiaceae) nemají středovou žílu, jen četné souběžné žilky.^[9]

Další druhy cykasorostů jsou vymřelé a jejich zařazení do této třídy rostlin není zcela jednoznačné. Mezi cykasorosty (Cycadophyta) bývá někdy řazen i rozsáhlý vymřelý řád benetitových (†Bennettitiales), vnějšími znaky velmi podobný cykasotvarým (Cycadales).

Následující systemizace řádu cykasotvarých (Cycadales), jediného žijícího řádu ve třídě cykasy, pochází z kladistické analýzy Dennise Stevensona z roku 1990 upravené v roce 1992.^[10]

Řád: Cykasotvaré (Cycadales)

Podřád

Cycadineae

Čeleď: Cykasovité (Cycadaceae)

Podčeleď: Cycadoideae

Cycas. Typ: Cycas circinalis circinalis

Podřád

Zamiineae

Čeleď: Stangeriovité (Stangeriaceae)

Podčeleď: Stangerioideae

Stangeria. Typ: Stangeria eriopus

Podčeleď: Bowenioideae

Bowenia. Typ: Bowenia spectabilis

Čeleď: Kejákovité (Zamiaceae)

Podčeleď: Encephalartoideae

Tribus: Diooeae

Dioon. Typ: Dioon edule

Tribus: Encephalarteae

Podtribus: Encephalartinae

Encephalartos. Typ: Encephalartos friderici-guilielmi

Podtribus: Macrozamiinae

Macrozamia. Typ: Macrozamia riedlei

Lepidozamia. Typ: Lepidozamia peroffskyana

Podčeleď: Zamioideae

Tribus: Ceratozamieae

Ceratozamia. Typ: Ceratozamia mexicana

Tribus: Zamieae

Podtribus: Microcycadinae

Microcycas. Typ: Microcycas calocoma

Podtribus: Zamiinae

Chigua. Typ: Chigua restrepoi

Zamia. Typ: Zamia pumila

  Botanická charakteristika

Současné i fosilní dřeviny, vzhledem připomínající palmy. Cykasy jsou většinou stálezelené, několik druhů však opadavých v období sucha (např. Encephalartos poggei). Jedná se o dvoudomé rostliny, existují u nich tedy samčí a samičí rostliny s rozdílnými šišticemi.

Listy jsou velké, do tří metrů dlouhé, výjimečně až 7 metrů u druhu Encephalartos laurentianus, kožovité, jednou nebo zřídkakdy dvakrát (Bowenia) zpeřené a nahlučené ve vrcholovém chocholu podobně jako u palem. V mládí jsou circinátně stočené podobně jako listy kapradin. Často jsou tak tvrdé, že mohou být omylem považovány za tvrdý plast. U „modrých“ cykasů, což je skupina druhů z rodu píchošů (Encephalartos), mají listy atraktivní namodralou barvu (Encephalartos lehmanii nebo pichlavé druhy píchoš trojostný (Encephalartos trispinosus) či píchoš hrozný (Encephalartos horridus) aj.).

Hlavní kořen je kůlovitý až řepovitý, s mnoha postranními, dichotomicky větvenými kořínky a směrem vzhůru rostoucími tzv. korálovitými kořeny. Ty jsou raritou cykasů. Křehké korálovité kořeny rostou v symbióze se sinicemi rodu Nostoc nebo Trichormus,^[11] jež dokáží „dýchat“ – vázat – vzdušný dusík, což jim umožňuje získávat tento prvek v místech s chudou půdou. Tato část symbiotických kořenů roste odspodu nahoru a u starších rostlin vystupuje na povrch kolem rostliny. Sinice také produkují neurotoxin beta-methylamino-L-alanin (BMAA),^[12] který se ukládá v semenech.

 

Kmen je zpravidla rovný, nadzemní (cykas indický) i podzemní (keják trpasličí), u podzemních zpravidla rozvětvený. Větvení je možné i u většiny starších rostlin s nadzemním kmenem, nicméně méně obvyklé než např. u jehličnanů. Kmen někdy bývá pokryt zaschlými zbytky starých listů. Obzvláště u australských cykasů bývá odolný proti ohni. Tyto rostliny jsou navyklé na ohoření svrchní vrstvy a všech listů. U všech cykasů je pozorován zvláštní fenomén, kdy při ohni smrští kořen a zasunou část kmene pod zem. Některá místa na kořenu při tom zkolabují a objeví se na nich „vrásky“. Cykasy s podzemním kmenem mají tuto schopnost i u kmene.^[13]

Největším druhem cykasu je Lepidozamia hopei, který roste v Austrálii a dosahuje výšky až 20 m. Mezi další obří cykasy patří Dioon spinulosum a Encephalartos transvenosus. Stromem s nejtlustším kmenem je Macrozamia dyeri a Encephalartos laurentianus, jejichž průměr dosahuje až 1 metru. Naopak nejmenší je kubánský keják trpasličí (Zamia pygmaea) s listy 30–70 cm dlouhými a větvenými podzemním kmeny, každým 2–4 cm širokým.^[14]

Pohlavní orgány jsou neseny na šišticích, pouze samičí orgány rodu cykas na volných spirálovitě uspořádaných přetvořených listech (tzv. megasporofylech):

• Samčí pohlavní orgány jsou u všech druhů cykasů neseny na mikrosporofylech uspořádaných v šišticích. Mikrosporofyl nese zespodu vícero skupin tzv. mikrosporangií (váčků s pylem) obsahujících monokolpátní pylová zrna.
• Samičí pohlavní orgány a semena jsou u čeledi cykas neseny na tzv. megasporofylech, přetvořených listech, vyrůstajích relativně volně ve šroubovici (viz foto u Cycas circinalis; méně volně do podoby „hlávky“ v pseudošištici, viz titulní fotografie tohoto článku), ukončené sterilním zbytkem listu. Tento způsob uspořádání semen nejvíce odpovídá vyhynulým kapraďosemenným rostlinám, a proto je rod cykas mezi cykasy považován za vývojově nejstarší. Všechny ostatní čeledi nesou pohlavní orgány v šišticích, tvořených megasporofyly zakončenými štítkovitou destičkou. Ta je kryje z venku a vytváří samičí šištice. Ve spodní části megasporofylu nebo zespodu štítků jsou neseny 2 nebo více veliká vajíčka.

Šištice cykasů jsou velmi efektním orgánem, dorůstajícím skoro metrové velikosti. Jsou tedy největšími v rostlinné říši. Ve spojení s jejich zářivou barvou u některých druhů vznikají výjimečně barevné rostliny (např. Encephalartos ferox s jasně červenooranžovými šišticemi). Velké rozměry a často zářivá barevnosti, tedy prvky znásobující viditelnost šištic se semeny, odpovídají jejich způsobu opylování a rozšiřování. Opylování v přírodě je vázáno na specifické druhy brouků,^[15] rozšiřování semen pak často v trusu zvířat.

Rozmnožování

Samčí rostlina vytváří šištice, které vysílají pyl se spermatozoidy. Jak šištice, tak i spermatozoidy jsou největší mezi rostlinami. Vedle jinanu dvoulaločného jsou navíc cykasy jedinou rostlinou s pohyblivým spermatozoidem.^[16] Toto „sperma“ dosahuje obrovských rozměrů a u největších z nich je rekordmanem jak v živočišné, tak i rostlinné říši. Největší je u kejáku Roezlova (Zamia roezlii), kde je spermatozoid velikosti 0,4–0,5 mm rozeznatelný pouhým okem. Spermatozoid kejáku Roezlova je osázen 40 000 pohyblivými bičíky (cilia), jejichž pulzování umožňuje spermatozoidu aktivně se přiblížit k vajíčku.^[17]

Samičí rostlina vytváří buď šištice, nebo u rodu cykas různou měrou volné megasporofyly (viz hlavní fotografie nahoře vpravo). Rozeznat od sebe samce a samici cykasů není bez šištic na pohled možné. Botanikům navíc šištice umožňují odlišit od sebe některé jinak velmi podobné druhy. Samičí rostlina vytváří obvykle jen jednu samičí šištici či sadu megasporofylů se dvěma nebo více vajíčky na každém megasporofylu.

Cykasy se rozmnožují semeny, případně i oddělením kmenových výhonků. Některá semena plavou a mohou se rozšiřovat přes moře,^[18] některé vnitrozemské druhy mají jedlý obal (sarcotesta), který slouží jako potrava pro zvířata. Ta pak semena rozšiřují trusem.^[19]

Výhonky na starších kmenech obvykle zůstávají během života rostliny malé a pasivní a k jejich růstu dochází zpravidla až po poškození hlavní rostliny. Zdá se tedy, že cykasy jsou vybaveny jakousi pojistkou pro případ zranění. To umožňuje pěstitelům tyto přírůstky odebírat a dále rozmnožovat.

Opylení je v přírodě vázáno především na specifické druhy brouků. Možnost opylení větrem, zmiňovaná ve starší literatuře, byla ve většině případů vyvrácena, a pokud k němu někdy dojde, pak pouze náhodně,^[20] případně výjimečně u některých druhů. Výzkumy naznačují překvapivou specializaci jednotlivých druhů cykasů na konkrétní druhy brouků.^[15] Například kubánský druh Microcycas calocoma je opylován broukem Pharaxonotha esperanzae, druh keják otrubnatý je opylován nosatcem Rhopalotria mollis (Sharp) a druh Zamia integrifolia broukem Pharaxonotha zamiae (Blake).^[21] Australský rod bowenie je opylován rodem nosatců Miltotranes, zatímco také australskou Lepidozamia peroffskyana opylují nosatci Tranes. Ti žijí v samčích šiškách a v době jejich zrání hromadně migrují na šišky samic.

Opylování brouky Languriidae, u kterých je potvrzen velmi starý původ (200 mil. let), je známo z Asie, Ameriky i Austrálie. Silná podobnost mezi jednotlivými opylovacími systémy napříč kontinenty naznačuje, že způsob opylování se stabilizoval dlouho před rozpadem superkontinentu Pangea.^[21] V zajetí je možné umělé opylení, pyl vzácnějších druhů je i v komerčním prodeji, prováděné obvykle přesným vefukováním pylu do spár zralé samičí šištice, případně vléváním vody s rozmíchaným pylem.

  Původ

Cykasy jsou známy jako živoucí fosílie, tedy rostliny známé ze zkamenělin,^[22] málem vymřelé a s řadou prehistorických rysů přežívajících do současnosti. I proto jsou, vedle kapradin, přesliček a blahočetů, základem pravěkých sekcí řady botanických zahrad. V České republice, kde ostatně cykasy dříve také rostly, má bohatou pravěkou sekci Botanická zahrada Liberec.

Za předchůdce cykasů jsou obvykle udávány vyhynulé kapraďosemenné rostliny. Cykasům podobné rostliny, či dokonce přímo cykasy jsou poprvé známy z permu, z doby kolem 230 mil. let.^[15] Podobné rostliny existovaly již dříve, nicméně není jasné, zda se jednalo o jejich předchůdce.^[23] Největší rozmanitosti dosáhly v období triasu, ale hlavně v juře, kdy spolu s jinany (Gingkophyta) a nahosemennými (Pinophyta) dominovaly tehdejší flóře a tvořily až 20 % všech rostlin.^[24]

Pravděpodobné fosílie rodu Cycadales jsou známy ze všech kontinentů (např. rody Nilssonia, Ctenis a Pseudoctenis). Z křídy je známý fosilní druh Sanchucycas gigantea jehož obří kmen byl nalezen v Japonsku a který patřil k největším druhům cykasů, byť nalezené zkamenělé cykasy byly obvykle štíhlejší a menší než současné. Ve vrchní křídě a na přelomu křídy a třetihor mnoho rodů a druhů cykasů vymřelo. Vedle rodu cykasotvarých (Cycadales) je znám i druhý a velmi rozsáhlý rod Bennettitiales, nyní již vymřelý, řazený mezi cykasorosty.

Rozšíření

Cykasy se vyskytují v tropickém pásmu a zasahují až do subtropů, kde některé z nich jsou schopny přežít i teploty pod nulou a hluboké mrazy.^[25] Mezi druhy odolné vůči mrazu se řadí např. čínský Cycas panzhihuaensis. V Asii zasahuje nejdále na sever nejznámější rod cykas (východní Čína a Japonsko), v Americe na sever rod keják (Zamia). Nejdále na jih dosahují rody píchoš (Encephalartos) (Jižní Afrika) a makrozamie (Austrálie).

Cykasy v Česku

Cykasy v minulosti rostly i na území Česka, jak dokazují drobné zlomky zkamenělin ve sbírkách Národního muzea a větší kusy kmenů v Botanické zahradě Liberec, pocházející z Doubravice u Železnice.

V současnosti nejstarším, největším a nejdražším cykasem v ČR je pravděpodobně 200 let^[26] starý cykas indický (Cycas circinalis), který vlastní Botanická zahrada Univerzity Karlovy v Praze (Na Slupi). Tamní vzrostlé stromy byly znaleckým posudkem ohodnoceny každý na 1 000 000 Kč. Jedná se tedy o pravděpodobně nejdražší známé rostliny v Česku. Tyto cykasy jsou zasazeny ve volné zemi a jsou tedy prakticky nepřesaditelné, což ovlivnilo i nedávnou rekonstrukci skleníků, které musely být obestavěny kolem nich. Na Slupi nově roste i mladá rostlinka Stangeria eriopus.

Vzrostlé a velmi cenné rostliny vlastní Botanická zahrada Liberec, která jediná v ČR má vytvořenu i pravěkou sekci a rozsáhlou sbírku cykasů. Liberecký strom Microcycas calocoma, kterému hrozí v přírodě vyhynutí, je pravděpodobně nejvzácnějším cykasem v českých sbírkách. Liberec vlastní i vzrostlé Encephalartos villosus, Zamia integrifolia, pumila a pygmaea, dále některé vzrostlé běžnější cykasy (Cycas circinalis, Cycas rumphii, Ceratozamia mexicana, Dioon edule) a řadu mladých rostlin (L. hopei, L.peroffskyana, u nás ojedinělou sazenici druhu Macrozamia dyeri a jiné makrozamie).

Botanická zahrada Teplice vlastní mimořádnou skupinu samčích rostlin Encephalartos villosus nejméně sto let starých a celou řadu menších nově získaných sazenic včetně například velké skupiny bowenií či v Česku veřejně nedostupných rostlin Zamia neurophyllidia nebo vzácné Cycas debaoensis a dalších.

Zahrada v Brně představuje mimo jiné i v ČR ojedinělou rostlinu Ceratozamia miqueliana.^[27]

Sbírkové skleníky v Olomouci vlastní velmi staré a pravidelně plodící stromy samic ceratozamie mexické (Ceratozamia mexicana),^[28] Ceratozamia mexicana je ve vlastnictví i většiny ostatních českých skleníků.

Také nový pražský skleník Fata Morgana pěstuje cykasy, včetně v ČR ojedinělého druhu Cycas wadei a řady mladých rostlin, včetně jediných veřejně dostupných Zamia roezlii a Zamia vazquezii, jediné africké cykasovité rostliny Cycas thouarsii, vzrostlého Dioon merolae či modrého cykasu Encephalartos horridus.

Bohaté sbírky cykasů v ČR ovšem vlastní soukromí sběratelé, včetně velmi vzácných rostlin Encephalartos a dalších. Jejich sbírky ovšem zatím nejsou otevřeny veřejnosti.

V Česku zatím není vůbec zastoupen nejvzácnější Encephalartos woodii, oba druhy Čigua a několik dalších vzácných druhů.^[29]

V prodejnách jsou dostupné pouze cykas japonský (Cycas revoluta) pocházející z Japonska. Tato rostlina se také většině prodejců vybaví pod názvem „cykas“. V některých obchodech lze nicméně zakoupit i druh keják otrubnatý (Zamia furfuracea) z Mexika, nazývaný pro tvrdost listu také chybně „kartonová palma“, a zcela výjimečně i východoasijský cykas Rumpfův (Cycas rumphii). Další, často velmi vzácné druhy lze zakoupit v evropských sklenících a také od českých sběratelů nebo na burzách (například na podzimní burze sukulentů v botanické zahradě UK Na Slupi).

  Pěstování

Cykasy se díky atraktivnímu vzhledu, vzácnosti i vysoké ceně staly kultovní rostlinou a předmětem zájmu sběratelů na celém světě, mezi majitele sbírek se řadí i hvězdy typu Brada Pitta či Davida Bowieho.^[30] Jedná se ovšem o náročný koníček, ceny vzácnějších cykasů vypěstovaných ve sklenících se pohybují kolem 9 000 Kč za rostlinu velikosti 5 cm.^[31]. Některé botanické zahrady v bývalých koloniálních mocnostech vlastní cykasy staré kolem 300 let,^[32] dovezené při výpravách na kolonizovaná území. Přístupnější veřejnosti se pak staly po výprodejích z královských kolekcí v Británii či Nizozemsku. Určování věku cykasů je však složité, protože tyto stromy nemají letokruhy. U nejdéle žijících rostlin se odhady kromě historických údajů opírají o propočty z počtu jizev po listech a znalostech průměrné rychlosti růstu. Stáří nejstarších cykasů v Česku se odhaduje na 200 let.^[27]

Nejznámějším druhem cykasu, prodávaným i v Česku, je cykas japonský (Cycas revoluta). Nověji se na trhu objevuje i keják otrubnatý (Zamia furfuracea), pojmenovaný již v roce 1846 Janem Svatoplukem Preslem.

Pěstování běžně dostupných cykasů je jednoduché. Rostliny v domácích podmínkách vytvářejí obvykle jednou za rok vrh listů, které rostou ze středu a odvíjejí lístky podobně jako listy kapradin. Vzhledem k hlubokému a mohutnému hlavnímu kořenu jsou doporučovány vysoké květináče, které nemusí být příliš široké, musí ovšem zůstat prostor pro vystoupení korálovitých kořenů na povrch.

Absolutní podmínkou pro pěstování cykasů je prodyšná hlína, kterou voda proteče, zůstane vlhká, ale nikoliv zbytečně dlouho mokrá. Škodí jim přílišné vlhko a zcela zásadně nesnášejí mokro a chlad současně. Nejběžnější příčinou úhynu pěstovaných rostlin je proto uhnití kořene ve vlhkém prostředí, které nebývá zpočátku na rostlině patrné. Hlínu je tedy třeba namíchat s kaménky či jiným hrubým materiálem jako je pemza či perlit, nouzově lze využít prodyšné směsi pro palmy nebo pro kaktusy. Cykasy jsou navyklé na chudou půdu.

U rostlin dochází ke žloutnutí starých listů odspodu a přirůstání shora. Rostlina tak vytváří kmen. Staré listy je možno odstřihnout.

Pro růst je nutné i teplo a světlo – bez nich je obtížné dosáhnout rašení nových listů, což je typický problém v českých podmínkách. Na jaře se proto doporučuje rostliny umístit na teplá a světlá místa, teplo přitom musí být zajištěno i v noci. Naopak by teplo rostlinám nemělo být v zimě, vyhnaly by totiž nové listy již koncem zimy, kdy je nedostatek denního světla.

Cykasy držené v teple ale polostínu vytvářejí protáhlé a často deformované listy (podstatně delší než listy původní), které se po vyzrání a zatvrdnutí již nikdy nezmění, a je možné je tedy odstřihnout. V případě zahájeného rašení nového vrhu listů je proto potřeba rostlinu okamžitě umístit alespoň dočasně na velmi teplé a velmi světlé místo do doby než mladé měkké listy zatvrdnou, poté je možno rostlinu vrátit zpět.

Jedovatost

Cykasy v minulosti byly a stále jsou zdrojem potravy pro domorodce, kteří připravují placky ze škrobovitého středu kmene (tzv. ságo),^[33] případně semen.^[34] Je známo i kvašení pro výrobu alkoholických nápojů^[35] v Africe a v Japonsku, kde se na ostrově Ryukyu z cykasu japonského vyrábí zvláštní saké, které je ovšem mírně jedovaté.^[35] Z americké Zamia integrifolia se v 19. století průmyslově vyráběl škrob,^[36] což ji dovedlo na pokraj vyhynutí.

Cykasy jsou jedovaté a před jejich konzumací je zapotřebí značné úpravy, propírání či fermentace, která vyplaví toxiny. Sinice v cykasech v kořenech produkují neurotoxin Beta-metylamino L-alanin (BMAA),[21] který se ukládá v semenech. Dalším jedem, který produkují všechny cykasy, je cykasin.

Vědci nyní studují dlouhodobý vliv pojídání nedostatečně upravené potravy z cykasů na atypická nervová a jiná onemocnění některých komunit.^[12] Nebezpečné je zejména přímé pojídání rostlin, zejména vnitřku semen po „vypeckování“. Známé otravy způsobují selhání jater a ledvin případně některá nervová onemocnění.

U dobytka v Austrálii je známá další otrava cykasy – nevratné ochrnutí končetin po spasení listů či semen některých druhů makrozamií (tzv. zamia staggers).^[37]

  Ochrana

 

Přežití starobylých cykasů je ohroženo. Jejich počet prudce poklesl především v posledních letech a několik druhů již ve volné přírodě vyhynulo.^[38] Prudký pokles počtu cykasů je způsoben jak změnami v jejich přirozeném prostředí, tak i krádežemi rostlin z volné přírody.

• Encephalartos woodii ve volné přírodě vyhynul,^[39] ve sklenících přežívá pouze několik samčích rostlin, všechny odebrané jako přírůstky jediného jihoafrického samčího stromu. Neexistují tedy semena.

• Encephalartos latifrons je odkázán na umělé opylení, protože poslední existující rostliny jsou od sebe příliš vzdálené. Nové sazenice rostou extremně pomalu. Poslední přirozeně vzniklá semena byla nalezena v roce 1925.^[40]

• Microcycas calocoma roste ve volné přírodě jen v počtu kolem 600 rostlin.^[41]

• Encephalartos relictus již vyhynul.

Všechny cykasy jsou chráněné. 38 % je na Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN v kategoriích kriticky ohrožené (CR) nebo ohrožené (EN). Zbylých 62 % je v ostatních kategoriích.

Všechny cykasy jsou také na seznamu ohrožených druhů CITES, který slouží ke kontrole obchodu s nimi. Část cykasů je na seznamu CITES II (kontrolovaný obchod s rostlinami, obchod se semeny je volný). Všechny ostatní – následující kritické druhy jsou na hlavním seznamu CITES I (semena i rostliny podléhají stejné kontrole):

• Cycas beddomei;
• stangerie plstnatá (Stangeria eriopus);
• Microcycas calocoma;
• všechny ceratozamie;
• všechny čigua;
• všechny píchoše.

Zájemci o koupi cykasů samozřejmě najdou obchodníky, kteří mají zajištěn legální prodej těchto rostlin, z nichž naprostá většina již nyní pochází ze skleníků (viz odkazy níže). V Evropské unii je převoz přes hranice bezproblémový, na rozdíl od dovozu z jiných zemí, odkud je nutné zajistit dokumentaci CITES. I tak černý obchod s cykasy nadále pokračuje.^[30]

Etymologie a české názvy

České názvy cykasů nejsou zcela ustáleny mj. i proto, že tyto rostliny nejsou širší veřejnosti známy a neexistují o nich česky psané publikace. Sami odborníci často používají pouze počeštěné latinské názvosloví, pro veřejnost nesrozumitelné. Jediné dva stabilizované názvy nesou cykas indický (Cycas circinalis) a cykas japonský (Cycas revoluta). Se zvyšujícím se povědomím o exotických rostlinách v ČR však v poslední době vzniká tlak na obnovu nebo vytvoření nových českých názvů. Názvy cykasů nejsou příliš známé, nicméně existují.

V případě cykasů česká jména vznikla v 19. století (1846) především díky úsilí Jana Svatopluka Presla, jinak autora i známějších jmen jako např. bledule, kukuřice či kopretina. Tyto názvy uvádí i Ottův slovník naučný^[42] ve vydání z roku 1908. Zde používáme vždy nejstarší známé názvy, doplněné o nově vytvořené názvosloví užívané botanickými zahradami Liberec (např. bowenie pilovitá, bowenie obdivuhodná) a Univerzity Karlovy Na slupi (např. dión jedlý), obvykle se opírající o překlad latinských jmen.

Prvním pojednáním o cykasech v češtině byly čtyři stránky ve Wšeobecném rostlinopise z roku 1846. Presl zde pojmenoval i tři z nyní popsaných jedenácti rodů cykasů:^[43]

• cykas = Cycas – název kykas značí v řečtině palmu;
• keják = Zamia – odvozeno od kyjovitého tvaru samčí šišky na stonku;
• píchoš = Encephalartos – řada rostlin tohoto druhu má pichlavé listy.

Ve zmíněné knize byly pojmenovány i první druhy cykasů. Například Preslův název „cykas indický“ (Cycas circinalis) je dnes běžně používán. Jiné Preslovy názvy nejsou příliš rozšířené, například:

• cykas indický (původně indský) (Cycas circinalis);
• keják otrubnatý (Zamia furfuracea);
• píchoš hrozný (Encephalartos horridus).

Jeden cykas má dokonce jméno po českém botanikovi: je jím keják Roezlův (Zamia roezlii), kolumbijský druh pojmenovaný po Benediktu Roezlovi. Je považován za jednu z nejprimitivnější zamií a dorůstá výšky až 7 m.^[44]

Světový seznam cykasů

V současnosti je popsáno 303 druhů^[1] cykasů.